Noiserockově-psychedelická jízda s vyklidněnými rockery (Zahn – Zahn)
Berlínští Zahn hrají instrumentální noise rock, na kterém si smlsnou hipsteři, fanoušci post-metalu i old-schooloví rockoví pardálové. Kapela vznikla teprve nedávno a Zahn je její debutové album, už z prvních vteřin je ale jasné, že za ním nejsou žádní zelenáči. Felix Gebhard, (kytarista živých vystoupení Einstürzende Neubauten), Chris Breuer, (Heads, ex-The Ocean) a Nic Stockmann (Heads) jsou jména budící respekt.
Zahn se pohybují na ose noise rock – psychedelický rock – post-punk a občas zabrousí i k post/sludge metalu. A i když je noise rock žánr, k němuž se kapela sama hlásí především, nejde o nic, co by vám mělo vyrvat bubínky z uší. Některé skladby mají klasickou stavbu, jiné jsou více improvizované, ale jako celek je Zahn přímočarým a dobře poslouchatelným albem, víc než nestravitelným kraválem. Ano, Zahn má hodně ostrý a hutný kytarový zvuk, který opravdu neukolébává, místy z něho i trochu pocukává oko, většinu času ale prostě házíte hlavou a nebo se jen necháváte unášet.
Jádrem většiny skladeb není kravál, ale zapamatovatelné a chytlavé riffy dělající z desky rockovou jízdu, kde se tu a tam uhne k něčemu ostřejšímu. Aykroyd má post-metalový feeling, Gyhum je zase vyloženě ruchová záležitost. Jako celek je album prodchnuté psychedelií a částečně i retro nádechem odkazujícím k šedesátým a sedmdesátým letům. A především je z něj celou dobu cítit suverenita a zároveň i nenucenost. Zahn jsou sebejistí a naprosto v klidu, i když zrovna hrají hudbu, co dokáže rozpálit do běla.