Za starobylými kulty z podzemních říší (Atrium Carceri – Forgotten Gods)
Album Forgotten Gods zkoumá podsvětí pod našimi městy. Daleko pod opuštěnými stanicemi metra a kanalizací se naše realita hroutí. Z tunelů se stávají labyrinty a rituální síně, kde ve tmě zní chorál starobylých kultů. A ještě hlouběji staré civilizace hmyzoidních strážců a biomechanických kněží stráží artefakty a průchody do starobylého města. Zde dlí zapomenutí bohové uctívaní nebohými obyvateli temnot.
Nahrávek, která má za sebou Simon Heath pod značkou Atrium Carceri, Sabled Sun nebo jinými projekty, není málo. K tomu ještě rozjel boční vydavatelský projekt Cryo Crypt (budeme o něm psát), nezdá se tedy, že by po letech činnosti docházela energie a rozhodně nedochází ani nápady. Zatím posledním zářezem AC byla předloňská kolaborace s Kammerheit, která sice nijak nevybočila, patří ale ke slušnému standardu. Novinka Forgotten Gods míří mnohem výš a ukazuje, že jedna z vůdčích postav dark ambientní scény si svoje renomé stále zasluhuje.
Novinka je pestřejší než cokoli, co Heath zatím vydal, úplně nemůžeme mluvit o čistém dark ambientu, spíš jde o fiktivní soundtrack s ambientními prvky. Album se atmosférou částečně podobá Codexu z roku 2018, najdeme tu styčné body v podobě klidnějších, industriálně laděných pasáží připomínajících lomoz nějakého přetechnizované místa jak vystřiženého z W40K (např. skladba Ritual for the Abyss). Vedle toho se ale Forgotten Gods vydávají i jinými směry – jednak se tu pracuje s chórovým zpěvem, atmosférou sakrálních staveb a rituálů (vynikající je třeba track Summoning Troupe), druhak se přidává současněji znějící elektronický beat jako ve skladbě Subterrestrial Threshold, která by mohla zdobit jakýkoli sci-fi film.
Zároveň je deska bohatě vyfutrovaná různými samply a maličkostmi, které od AT už důvěrně známe, tady jsou ale produkčně posunuté na úplně nový level. Všechno to praskání, kapání, jemný sykot na pozadí jako jsme sice slyšeli mockrát, ale tady jakoby to najednou bylo poprvé. Třeba v půli skladby Underground dvakrát zazní jemné klávesy rozléhající se do prostoru. Na první dobrou nic světoborného, napodruhé ale zafunguje příběh alba a vy jste najednou přenesení do opuštěného podzemního chrámu a jen koukáte. Za mě Atrium Carceri tentokrát na výbornou.