Návrat melancholické magie (Miserere Luminis – Ordalie)

• 89%
• Kanada
• atmospheric postblack
• 2023
• Sepulchral Productions
• Bandcamp
• Facebook
• Recenzuje: Tomáš Kouřil

Miserere Luminis, projekt členů Gris a Sombres Forêts, o sobě do letoška dal vědět jen jedenkrát – eponymním albem v roce 2009. Kanaďané Neptune, Icare a Annatar si pak na dlouhé roky dali pauzu a kapelu oživili až v roce 2018. Od té doby odehráli pár koncertů, na druhou desku Ordalie, která v těchto dnech vychází u Sepulchral Productions, jsme si ale museli ještě počkat. Debut a novinku tak nakonec dělí nekonečných 14 let. Pánové si zkrátka dávají na čas. Ostatně ani druhé dvě personálně propojené kapely rozhodně nechrlí jedno album za druhým a je to tak nejspíš správně. O to vzácněji hudba Miserere Luminis působí. 

Pokud jste se s kapelou doteď nesetkali, určitě stojí za to se nejdřív seznámit s debutem předtím než se pustíte do novinky. Miserere se drží svého stylu, mezi deskami je ale obrovský skok v produkci. Zatímco u alba z roku 2009 zvuk nijak nevybočuje z průměru, a vy se tak soustředíte hlavně na atmosféru a melodie, u novinky slyšíme podobnou muziku, tentokrát ale s mohutným soundem. Natolik mohutným, že bychom to u takovéto kapely možná až nečekali. Skutečně, Miserere Luminis znějí stejně masivně jako třeba Wolves in the Throne Room na Primordial Arcana. Pokud vás napadne, jestli to spíš neuškodilo, jestli tam částečná zastřenost prostě nepatří, protože to prostě je UG, tak se bojíte zbytečně. Nejen, že nikterak neubylo na atmosféře, ale zároveň vyniklo, nakolik jsou Miserere Luminis výteční muzikanti. Kteří nám ale i s excelentním zvukem nedají nic zadarmo.

Tvorba Miserere zpočátku dělá dojem, jako by mělo být snadné naskočit do jejich zvolna jedoucího vlaku a nechat se vézt, ono to ale tak úplně lehce nejde. Nejsou tu žádné šílené avantgardní postupy, žádné psychopatické pasáže, celé to je v podstatě melodické, sice ponuré, ale ne drásající. Tak jak to, že nás Ordalie vždycky vyhodí před dveře, když už si myslíme, že jsme uvnitř? Zkrátka proto, že Miserere Luminis hrají důvěrně známý žánr po svém. Montreal, odkud kapela pochází, patří do frankofonní části Kanady a jsou to právě francouzské BM kapely, ke kterým bych Miserere mohl zkusit přirovnat. I tak to ale nestačí. Jejich melancholický atmosférický postblack působí, jakoby se pevně držel žánrových pravidel, přesto do něj není lehké naplno proniknout. Kytarové postupy znějí čitelně, ale na první dobrou toho moc nenaposloucháme. A není to rozhodně proto, že by nebylo co poslouchat – Ordalie je doslova přecpaná nápady. Album ale nejde posluchači naproti a musíte si ho poctivě vysedět. Ony kytarové postupy jsou sice možná čitelné, ale na melancholicky laděnou „náladovku“ tam toho Miserere Luminis hrají nečekaně moc.

Vstřebat to všechno naráz pak není jen tak. V momentě, kdy se tak zadaří, se ale před vámi otevře originální svět kapely vracející se po dlouhé pauze v nejlepší formě.