Symfonický návrat císaře (Ihsahn – Ihsahn)

Duchovní otec a tvůrčí osobnost legendárních norských Emperor Ihsahn je pro mě synonymem hudebního vývoje a smysluplného experimentování na poli extrémního a zároveň sofistikovaného metalu. Přestože na hudební scéně působí aktivně už od roku 1991, neustále nachází způsoby, jak posouvat své skladatelské schopnosti, a s každým novým albem přináší novou tvář hudebního světa a své kreativní mysli.
Od předchozího Ámr uplynulo dlouhých 6 let, přičemž podle autora se z té doby na podobě aktuálního eponymního alba podepsala hlavně covidová pandemie a zastavení společenského a kulturního života. Platí ale, že Ihsahn nikdy nevydal žádné slabé nebo nezajímavé album, a ani tentokrát tomu není jinak.
I když to část skalních fans nechce slyšet, Ihsahn v rámci svého sólového projektu pokračuje v trajektorii vývoje započatého deskami Emperor. Mezi jeho debutním The Adversary a poslední albem Emperor – Prometheus tak není vyloženě propastný rozdíl. The Adversary i následující AngL jsou sice zvukově měkčí, ale stále v nich najdeme onen typický progresivní přístup ke kompozici i aranžím. Až třetí album After přineslo masivní zvuk, zběsilé vyhrávky saxofonu a agresivní pasáže, kvůli kterým jej považuji za své nejoblíbenější v Ihsahnově diskografii. V podobném duchu pokračuje i Eremita z roku 2012, která je však méně přístupná a bez tolika hitových skladeb jako její předchůdce. Das Seelenbrechen z roku 2013 je pak zkouškou, jakou míru hudebního experimentování posluchači vydrží. Kromě tradičnějších kompozic album osciluje od kakofonických a arytmických pasážích, přes velmi jemné vokály, které působí až nepatřičně, po hodně drtivé momenty. Následující Arktis je pak symbolickým usmířením a posluchačsky velmi příjemnou deskou nabízející svižný, melodický a opět sofistikovaný progresivní metal stejně jako Ámr z roku 2018.
S novým albem do svého zvuku Ihsahn zakomponoval i plnohodnotné symfonické pasáže. Nejsou však pouze částmi aranží jako v minulosti, ale nosnými základy nových skladeb, což dotváří i samostatné vydání čistě symfonické verze alba. Hlavním rozdílem od předchozích nahrávek je tady fakt, že Ihsahn nevytváří symfonické aranže pro metalový základ, ale metalové aranže pro základ symfonický.
Album pak zní jako scénická filmová hudba smíchaná s chladným severským prog-metalem. Skladby působí impozantně a mnohovrstevnatě, aniž by se sahalo k prvoplánové pompéznosti a rádoby majestátním kulisám, kterými metaloví muzikanti dokáží celou podstatu symfonického orchestru znásilnit.
Komplexnost celého díla podtrhávají i koncepční texty, které sám Ihsahn popisuje jako dvojici samostatných, ale zároveň propletených wagnerovských příběhů točících se kolem cesty tradičního hrdiny. Více však prozrazovat nechce a nechává pracovat kreativitu myslí svých posluchačů. Krásným lidským momentem alba je spolupráce s Ihsanovým synem Angellem Tveitanem coby hostujícím perkusistou. Dalšími hosty na albu jsou pak bubeníci Tobias Ørnes Andersen (ex Leprous, Shining) a Tobias Solbakk (In Vain), housle nahrál Chris Baum, který už spolupracoval např. s Leprous nebo Dropkick Murphy’s.
Novinka je klenot vybroušený z Ihsahnovy black metalové historie, muzikantského mistrovství a koncepčního myšlení. Těžko pak hledám v současném hudebním světě někoho, kdo by alespoň kráčel v Ihsahnových stopách. Jde o fenomén, který se skromností a pokorou dokáže vytvářet zásadní alba a stále ohromovat posluchače rozsahem své kreativity. Oceňuji i jeho postoj k Emperor, se kterými aktivně koncertují, zároveň však střízlivě hodnotí četná volání po novém albu této kapely. S nostalgií podle něj bojovat nelze a neautentičnost nového alba by ve výsledku nikoho neuspokojila. Císař je mrtev, ať žije císař!