Naposledy Zimní krajinou? (Paysage d’Hiver – Die Berge)

• Paysage d’Hiver – Die Berge
• 85 %
• Švýcarsko
• atmospheric black
• 2024
• Kunsthall Produktionen
• Bandcamp
• Facebook
• Recenzuje: Tomáš Kouřil

Jen málokdo dokáže skoro třicet let vydávat hudbu, ani náznakem se nepodbízet, být věrný konceptu, a co je nejdůležitější, stále držet nadprůměrnou úroveň. Tobiasi Möcklovi aka Wintherrovi se to s projektem Paysage d’Hiver podařilo. Nemá za sebou žádná vyloženě slabá alba (nebo spíše dema), prakticky cokoli, co vydá, jednoduše zabíjí. 

A těžko také říct, jestli někdo v black metalu umí lépe a velkolepěji ztvárnit zimu a atmosféru mrazivé zasněžené krajiny. Paysage d’Hiver, který v očích mnohých fanoušků překonává i Wintherrovu “hlavní” kapelu Darkspace, je v tomto naprostý unikát. Nahrávky jako Steineiche, Winterkälte nebo Das Tor patří nejen k vrcholům tvorby, ale vůbec k tom nejlepšímu mezi blackem s ambientními a dungeon synthovými prvky. Může se k této špici řadit i poslední album?

Die Berge je dle slov autora možná poslední kapitola Poutníkova putování, kdy cítí přicházející konec a vydává se proto na vrchol hory. Příliš nenavazuje ani na jedno z alb, které mu předcházely. Snovou atmosferičnost Im Wald, ani chytlavé tempo alba Geister tu nenajdeme. Zároveň už zcela chybí lo-fi zvuk a zastřenost starších dem. Ve srovnání s nimi jde o profesionální produkci, kde jde slyšet vše na první dobrou a o to víc vše stojí na skladatelském a autorském umu. I přes obvyklou délku (hodina a téměř pětačtyřiceti minut) se tu ale neobjevují prázdná místa, jen si musíme zvyknout na trochu jinak pojatou desku. Wintherr se v druhé půli alba vydává od blacku spíše někam k doom metalu. 

Začátek je přitom doslova epicky strhující. Úvodní dva tracky Urgrund a Verinnerlichung jsou instantní klasiky, mrazivé eposy, které umí jen Wintherr. Táhlé, monumentální kytarové pasáže nevypráví příběh o zimě, jsou zimou samotnou. Nekompromisní, drtící a nedosažitelné. A zároveň i trochu tišící hlad po tom, co jsme na posledním albu nedostali od Darkspace. 

Další skladby Transzendez I – III ale pokračují v pozvolném, pro Paysage d’Hiver ne až tak typickém riffování, které buduje atmosféru postupně, působí spíš hloubavě než zkázonosně. Nechybí syntezátorový podkres dotvářející důvěrně známou náladu, je třeba ale přijmout stále pomalejší tempo. Spíše než obvyklou tenzi je v nich třeba hledat meditativnost.

V předposlední Austtieg se opět zrychlí, zároveň se ke slovu dostanou typické klávesy, zatímco v poslední Gipfel, která zní až trochu baladicky, Wintherr nejvíce z celého alba nechává vše melodicky plynout a doznívat. Úplný závěr svému Poutníkovi tak Wintherr připravil na své poměry poměrně smířlivý, jakoby na konci přece jen mělo čekat jakési rozhřešení.

Die Berge nepředstavuje vrchol diskografie, pokud by ale skutečně šlo o poslední kapitolu, byl by to epitaf více než důstojný. Všemocná síla uměla vytvarovat krajinu, ale až Wintherr do ní svými kytarami přidal zimu.