Rozhovor – Heiden: “Se Cmou jsme to chtěli napálit.”

Heiden jsou z mého pohledu zpět. Vydali své desáté album Cma, se kterým se opět pouští do postblacku, melancholické i progresivní podoby black metalu. Nechybí mu drive i emotivnost, a co do propracovanosti materiálu, množství nápadů a řemeslnou stránku jde o nejlepší nahrávku kapely. S vokalistou Kverdem a bubeníkem Einskem jsme si nad pivem povídali o vzniku desky, současných trendech, i o kořenech, ze kterých Heiden vzešli…

Na začátek předesílám, že Cma mě dostala, líbí se mi od začátku do konce, od Dolores jsem se takhle nepoměl. Vidím album jako návrat k muzice, co mě na Heiden bavila vždycky nejvíc, a která pro mě představuje tu nejdůležitější a nejlepší tvář kapely. Vnímáte to stejně, že jste se po žánrových odbočkách vrátili někam, kde jste nejvíc doma?

Einsk: Já to osobně jako návrat vůbec nevnímám, neumím třeba vůbec najít podobnost mezi Dolores a Cmou. Skladby jsou úplně jinak strukturovaný, stojí na něčem trochu jiným. Dolores byla hodně drnknutá postrockem, u Cmy je to hodně svojskej novotvar. Když si vzpomenu na Dolores, tak bych pár nějakých hodně podobných písniček a momentů z tý doby našel, ale u Cmy mě to přijde hodně jedinečný a o hodně víc nezařaditelný. 

Kverd: Pro mě těžko říct. Když to vezmeš po těch základních věcech, tak to tak je. Základní vyznění, estetika, motivy… Tam společný linky s temnější částí naší tvorby určitě budou. Nezní to jako Země beze mě (smích). Je to víc harsch, temnější, ale platí, že já prostě dělám furt to stejný. Nedošlo k nějakýmu zlomu, jak si někteří myslí nebo mi říkají. Já vemu kytaru a můžu hrát jenom jednu jedinou věc. Záleží na optice. A uvědomuju si, že tyhle nuanční věci jsou relevantní pro nás, ale vůbec nemusí být relevantní pro publikum. Takže žádnej z těch úhlů pohledu není blbě. Někdo to nacítí tak, že jsme zpátky v temnější, metalovější muzice, to je pravda, jsme metaloví a ta deska je temnější než Andzjel. Můžeme se i bavit o nějakých vazbách na Obsidian a na Dolores.

Já to myslel úplně jednoduše, že jde o návrat k metalu, někteří metaloví fanoušci a recenzenti se ztratili ve střídání žánrů, kterým jste si prošli. Určitě tam nevidím pokračování Dolores, jen momenty, kdy mě to odkazovalo do minulosti, třeba k Obsidianu. Point byl, že jste se po těch letech s postrockem vrátili zpátky k metalu, a chtěl jsem vědět, jestli se tam cítíte zase doma…

Kverd: Jasně…když se budeme bavit o Andzjelovi, tak to bylo covidový album a u mě osobně, jak jsem starší, klidnější a realističtější v očekáváních, mi to vrátilo pocit, že jsem schopnej svobodně psát v jazyku, ve kterým se cítím silnej a nějakým způsobem kovanej. Ano, vliv postrockový muziky je tam menší. Takže logicky převládá ta metalová složka, která s náma žila, protože jsme metalový palice od pravěku.

Deska je možná tíživá, urputná a depresivní, ale zároveň tam cítím, že plyne hodně přirozeně a v uvozovkách lehce…bylo takovéhle i nahrávání, plynulo samo?

Einsk: Mě se to dělalo v porovnání s Andzjelem daleko snáz. Měl jsem jasnější vizi, co s podkladama, třeba pro rytmizaci, který mě Kverd posílal. Tolik jsem si nelámal hlavu, jak v minulosti, jak kterej rytmus pojmu, už jsem měl nacítěný, jak co funguje. Když jsem slyšel samotnej podklad, bylo mi jasný, kde co bude, při improvizacích, co si dělám naslepo doma, mě pak napadaly další věci, zkouše jsem, jak co zní, jestli ten a ten nápad funguje nebo ne. Takže jo, dělalo se mi na tom snadno.

Kverd: Texty byly rychle, snad za týden a půl, což je zázrak, předprodukčně jsme to dotáhli do tý fáze, že všechny písničky byly nahraný, nazpívaný a natočený ve studiovým zvuku. A tam je cítit určitej homecoming. Já bych jinak psaní rozdělil do dvou rovin. Z nějakejch pěti procent je to ten zázrak, kreativní část, kdy tě z ničeho napadne něco. Což je na tom všem to nejhezčí. A zbytek je craftmanship, řemeslo, který si rokama pěstuješ. Takže se nemůže stát, že by to bylo úplně blbě. Blbě by bylo, kdybysme se nepochopili v ideji. To už se nám v minulosti dělo, Einsk slyšel něco a já něco úplně jinýho. Ale tady všechno fungovalo perfektně. Z tohohle úhlu pohledu jde o homecoming. A podle mě je to na tom slyšet.

Co se týče masteringu a mixu, ten dělal zase Karel Lidén, stejně jako Andzjel, takže předpokládám, že jste mu nechali volnou ruku? A nebo byly nějaký požadavky, aby něco malinko vypadalo jinak než posledně?

Kverd: Na začátku, když si kupuješ něčí službu, tak nejhorší, co můžeš udělat, že mu do toho budeš kecat. Proto první vlna už z titulu toho, jak udělal Andzjel, byla na něm. Je pravda, že tentokrát jsme se úplně neprotli v tom, jak materiál cítil a museli jsme do něj víc cvakat. Víc do toho vstupovat, víc to připomínkovat. Nejdřív to udělal hodně brutálně, že to hodně tlačí, je to před tebou a my jsme tam postrádali atmosférickou rovinu, tohle jsme řešili. 

Co se týče tématu alba, jsou to zase Karpaty, stejně jako u Andjzela. Ve videu Behind the scenes zaznělo, že jste se tam potřebovali vrátit. Proč?

Kverd: To je stejný jako s muzikou. Já osobně nikdy Heiden nevnímal izolovaně jen jako hudbu. Je to rodina, všechno, co k tomu patří, jakým způsobem píšeš, jak se vyjadřuješ vizuálně, verbálně, jak ta hudba působí, je to jeden velkej tvar. To prostředí máme v osobním životě rádi, máme na něj vazby a děje se tam dost zajímavýho, aby se o tom dalo psát. A Andjzel určil směr. Všichni s tím byli v pohodě, i ti lidi, co to poslouchali, na týhle platformě nám dokázali líp porozumět než na té rockové. Tématicky, ne jen hudebně. A já jsem s Cmou nechtěl nastavovat nějaký nový standard. Chtěl jsem použít, co jsme se naučili, co jsme pochopili, a k čemu jsme dospěli, a jen to tam napálit. Což je změna, takhle jsme to předtím nedělali.

Deska vyšla a co je v plánu dál? Máte v plánu nějaký koncerty?

Kverd: Letos odehrajeme pár akci po republice, představíme nahrávku lidem v Brně, Praze a Kutné Hoře. Je možné, že ještě něco přibude. Chceme trošku koncepčně pojmout i pódiovku a nachystat si pár překvapení a vylepšení, abysme ze sebe vyždímali maximum a udělali to pro fanoušky nejlepší jaký umíme. V roce 2027, pokud se to povede, bychom rádi hráli v zahraničí. Něco je rozjednané, ale nechci zatím nic prozrazovat.

Byli jste u Magick Disk, teď se Cmou jste zase zpět u Epidemie Records, co je za tímto návratem?

Einsk: Bylo potřeba změnit model fungování, měli jsme pocit, že pokud s tímhle stylem chceme oslovit víc posluchačů, budeme potřebovat zahraničí. A U Magick Disk Music byl Andzjel z mýho pohledu trochu zakonzervovanej v rámci Český republiky. Prvně jsme se do toho chtěli pustit sami, ale v návaznosti na spolupráci mezi námi na reedici Obyčeje slunovratu, jsem s Martinem v kontaktu a přišla řeč na to, co bude s novým Heiden. Tak jsme se sešli a naše představy o spolupráci se protly. A jelikož Martina známe, víme, jak funguje, co od něj čekat a co ne, ideální konstelace. Známe se strašně dlouho, funguje mezi náma nějaký přátelství a máme v určitých věcech stejnej pohled. Epidemie v Čechách je poměrně unikátní úkaz, label, kterej funguje nějakejch třicet let, Martin tomu věnuje celej svůj život, jinou práci nemá než ten label. Je to v rukách člověka, kterej je, si myslím, hrdej, že to u něj vychází, což pro nás je taky důležitý.

Když řešíte, kde budete hrát, tak jak vnímáte současnou klubovou scénu, v Brně i v celé České republice, jestli se to někam posunulo. Nebo neposunulo, že ty kluby ubyly…

Einsk: Já mám při bookingu pocit, že je to čím dál těžší. Kluby střední velikosti buď zavíraj nebo čelí nějakým provozním nesnázím jako Melodka v posledním roce, dvou. Nebo jsou už moc velký na akce, co děláme my, a tam se potom pohybujeme v ekonomickým nesmyslu, kterej nejde pokrýt, případně v nějakých rizicích, kdy se bude zvát víc a víc kapel, aby se tak se zaplnila kapacita. A pak se z mýho pohledu zajímavý akce odehrávají v absurdně malých místech. Rozevírají se nůžky. Na jednu stranu jsou narvaný obrovský kluby a ty malý jsou poloprázdný. Kapela přijede do Prahy z Finska a přijde třicet lidí. Protože lidi jdou dneska po jménech. A muziky, která je kvalitní, ale není až tak tlačená, je dneska strašná spousta…a každej vždycky říká, že to nemělo žádný promo. Ono to mělo úplně stejný promo jako všechno ostatní, akorát to prostě nikdo tak oddaně nesdílel jak ty masový akce. 

Když se bavíme o promování kapely, alba, tak se to obrovsky proměnilo. Jak to bylo v úplných začátcích a teď. V době, kdy naše životy vlastní sociální sítě. Jak se v tomto pohybujete, jak s tím fungujete?

Einsk: Musíš do toho investovat tolik času, kolik si věnoval nahrávání. Mě by to nevadilo, kdyby algoritmy nebyly nastavený tak, abys platil. Umělci, ať už dělaj komiksy, knihu nebo hudbu, věnovali tisíce hodin do tvorby obsahu, kterým plněj sociální sítě. Ty tisíce hodin jim nikdo neplatil a teď po nich platforma chce peníze za obsah, kterej ji dávaj, aby ho někomu ukázala. A ukázala ho lidem, který si nashromáždil ten umělec sám. On je oslovoval, oni se přidávali, dávali following. A i když máš x tisíc lidí, algoritmus to ukáže pěti procentům. A pokud do patnácti minut nenachčijou komentáře a lajky, tak to utlumí. Takže ve finále máš dosah třeba devět procent. Berou si tě jako rukojmí. Chceš to někde šířit, ukazovat, tak plať. Platils celou produkci, všechno, nástroje, plátna, film, nebo cokoli, platils režiséry a teď ještě budeš platit i za to, že máš komunitu, které to chceš ukázat. 

Samozřejmě jsou alternativy jako Bandcamp a další platformy, ale co si budem povídat, kolik z vás ten Bandcamp má. Facebook máte všichni. Na Bandcamp, když se zeptám deseti lidí, tak ho budou mít tři. Tady v ČR. Já ho cpu všude, kudy chodím, protože ta platforma je zatím nejmenší zlo, který se vymyslelo. I když samozřejmě ten model, daně, provize, vychází tak, že člověk tam s dobrým srdcem utratí za digitál 12 euro a kapele přijde 6,70 euro.

Tak pořád jsme jinde než u Spotify…

Einsk: Tam ti přijde 6,7 za půl roku. (smích) Ale dneska je doba, kdy nikdo nechodí na oficiální website sledovat, co se u tebe děje. Všichni jsou na sockách, a pokud ty socky fungujou tak, že nic neukazujou, tak tebe to nutí zase jenom něco platit.

Kverd: Je to tak. My vnímáme, že nám v tomhletom ujel vlak. Když si vemeš, jaký sociální sítě teďka oslovujou mladý lidi, tak je to jinde. My zabředli ve Facebooku, na Instagram jdou jen ty odvážnější. A vůbec je pro nás extrémně náročný plnit to tempo, byť jednoduchý, nějaký kampaně. Protože frčí reely, obsah se přesunul z textu, psaná forma už nikoho moc neoslovuje. Hudba samotná už nikoho moc neoslovuje, je potřeba k tomu přidat nějakej obraz, ideálně s komentářem. Aby ten člověk, co drží mobil někde na náměstí, si to mohl prohlížet a nemusel mít zapnutej zvuk. A víc než dvacet vteřin je pro tebe už nuda. Ne, že to nejde, ale je to pro nás obtížný. Přiznávám, že prostě s rodinou a nad ten všechen čas, kterej tě stála ta samotná tvorba a všechno to, co souvisí s tou vlastní nahrávkou, je to peklo. Zase moderní doba má mnoho výhod, ale takhle nastavený sociální sítě z mýho pohledu výhoda nejsou.

A je vůbec z vašeho pohledu nějakej ideální způsob, jak promovat?

Einsk: Za mě je nejideálnější být součástí nějaký větší komunity, něčeho, co funguje, co sdílí a uznává nějakou autoritu. Třeba zavedený labely, kde máš jistotu, že když něco vyjde, tak se ti to bude líbit. A kolem je komunita, která tě začne automaticky sledovat, protože ses stal součástí tý stáje. Komunita a osobní doporučení jsou samozřejmě vždycky to nejsilnější. Když tě něco chytne, pošleš to kámošům, sdílíš to. 

Ale já nejsem člověk, kterej se nechá naverbovat na sítích, když mi tam vyskakuje nějakej placenej reel, okamžitě to přeskakuju. Pokud mi to samozřejmě nezobrazuje moji oblíbenou kapelu, pak fajn, ale jinak ne. Jsou super různý živáky, videa, zajímavý rozhovory, to jsou věci, který na propagaci můžou bejt skvělej nástroj. Ale konvenční metody jako submissions, rozesílání podkladů, zrecenzuj nám album, poslechněte si to, zveřejněte to na svým kanálu, na to musíš investovat neuvěřitelný penzum času a počítat s velmi nízkým procentem úspěšnosti. Protože obsahu je všude tolik, že chyba nemusí být u nich, ani u tebe, ale třeba si zrovna ten den neměl štěstí. A je vlastně nesnesitelná představa těch čtyř let práce, co do toho dáš, a pak rozhoduje vesmír, jestli si to někdo poslechne. To mě trochu znervózňuje. Ale patří to k tomu.

Jsou i trendy, který nejsou špatný, třeba že se vracej fyzický nosiče. Vinyly byly v týhle muzice vždycky, ale teď se vracej cédečka, kazety…i v mainstreamu. Taylor Swift vydává muziku na kazetách. Vidíte tohle pozitivně? Maj pro vás kazety nebo jiný nosiče význam?

Einsk: Pro mě to má obrovskej význam. Ať už jako pro člověka, kterej hudbu poslouchá, i pro člověka, co ji dělá. Jakmile se mi muzika líbí, mám nutkavou potřebu to mít doma. Držet v rukách, zařadit si to do police. Dřív jsem jel cédečka, ale potom mi moji dobří kamarádi dali první dávku zdarma, dostal jsem gramofon a propadl velkýmu formátu. Neřeším audiostránku věci, já řeším, že ten krásnej obal mám ve velkým a že si přečtu texty bez lupy. Takže jsem cédéčka switchnul kompletně za vinyly. A pro mě jako někoho, kdo dělá muziku, je prodej nosičů super, protože cítím, že někdo, kdo si to objednal, prožívá emoce, který já prožívám, když si objednávám ty svoje. Když z toho má radost, když mu to stálo za to, naházet to do košíku, vyplnit všechny údaje a teď sedí doma, a těší se, až mu to v tý krabici přijde. 

Kverd: Já kupuju cédéčka i vinyly, záleží na nahrávce. Obecně pánbu zaplať za každýho, kdo je schopen vypnout playlisty na Spotify, vypnout digitální svět a něco si pořídit. Už jenom to, že má někdo doma CD přehrávač, většina lidí ho nemá. Nebo že má někdo gramofon. Hromada lidí si kupuje vinyly a nemá ho. Já si kupuju cédečka a taky poslouchám hafo z digitálu, cédéčka jsem slyšel dvakrát, jednou, ale jde o to sběratelství. Ale nevím, nakolik to je dneska jak u minidisků, nebo co se kdysi dělalo, a taky u toho byl mainstream a někdo vycítil, že se dá vymámit nějaká koruna. Na druhou, jak říkám, pánbů zaplať za každýho, kdo zvedne prdel od mobilu a jde si pro kazetu, cédéčko nebo vinyl.

Einsk: Já jsem ještě s hrůzou zjistil, že ať už se bavím s lidma z metalu nebo hardcore scény, nebo i těma, co poslouchají mainstreamový kapely, tak je skoro výjimka, když si někdo pustí celou desku. To je pro mě děsivá představa, aby někdo jel jenom singly, jeden za druhým, a vlastně neslyšel v životě z té celé desky víc než písničku, prestože jich tam je třeba jedenáct. To mě děsí…

…ale to dělají ti posluchači Taylor Swift…

Einsk: Ne, to dělají i metalisti. Já jsem se s tím fakt setkal, že maj vytipovaný od každý kapely tři, čtyři vály, který točej furt dokola. Pro mě je to úplně šokézní představa, ale fakt tak fungujou.

Když se bavíme o platformách, je zajímavej ten vývoj. Takoví Ulver před časem někde zmiňovali, že na Spotify přece nemůžou dát svoje celoživotní dílo. A ejhle, už je to tam taky všechno.

Einsk: Čím seš větší a úspěšnější, tím snáz se ti s něma vyjebává. Pokud máš band jako Ulver, tak Spotify ani nepotřebuješ. Oni s tvorbou, kterou mají teď a která je čím dál víc mainstreamová, mají šanci oslovovat daleko širší publikum. Takový, co je právě na Spotify. Mě ta platforma nevadí, sám ji používám. Ale tu dělící hranici, kdy vnímat Spotify pozitivně a kdy negativně, je tehdy, když mi někdo řekne, hele, já do muziky investuju peníze, já si měsíčně platím 250kč Premium Spotify. Tak tam bych byl rád, kdyby si uvědomil, že těch 250kč se dělí poměrově. Interpreti, co mají miliardu sledujících, i přesto, že jste si od nich nic nepustili, dostali vaše peníze. Jestli máte rádi Gangnam style, super, a posíláte mu v součtu na světě miliony dolarů ročně na tantiémách. A ty undergroundový kapely, čím menší tam maj publikum, tím větší hovno dostanou. A Spotify to ještě šroubuje do té roviny, že jakmile nedosáhneš nějakýho počtu přehrání měsíčně, tak i to málo, co se ti tam nastřádalo, se anuluje. Takže to použivejte, ale netvrďte, že investujete do muziky.

Kverd: To je možná ta hranice. Když to používáš jako službu a platíš si to, tak tomu říkej, že to je služba, ale netvrď, že to je pro tebe fanouškovská záliba, že investuješ do tý subkultury. 

Teď skočíme někam úplně jinam. Když jste začínali, byli jste součástí nějakýho paganblackovýho proudu. To už je dávno za váma. Je něco, čeho se cítíte být součástí teď?

Einsk: Určitě jsme součástí něčeho, co se tady odehrává, kdybysme nebyli, tak nemáme vztahy s Martinem z Epidemie, jaký máme, nevydali bysme předtím nahrávku u Magick Disk Music. Jsme součástí české hudební scény. Byť kroužíme napříč žánry, což někoho může mást, srát nebo dělat radost, tak myslím, že pořád patříme do nějakýho metalovýho undergroundu v rámci ČR. Na začátku jsme byli semklí s různýma ug kapelama napříč republikou a chtěli jsme dělat black metal, chtěli jsme se podporovat a zvát vzájemně na akce. Potom to někdo zabalil, někdo začal hrát něco jinýho, někdo založil jiný kapely, pořád o sobě ale tak nějak víme, někdy se potkáme na festivalech, a to vnímám jako důkaz, že jsme něčeho součástí.

Kverd: Já dodám, že paralelně s tím se cítím být součást nějaký svobodně tvořící subkultury lidí. Hromada lidí to prezentuje jen jako koníček. Pro mě osobně to není koníček, já to nedělám 25 let každej jeden den, v posledních deseti letech to několik hodin denně bere, jako koníček. Já jsem rád, že mi život umožnil i za cenu nemalých příkoří, se tomu věnovat, a je to pro mě osobně dar a poslání. Mám vlastně život za životem. Za tím civilním je ještě jeden, a tam si můžu dělat tyhle bubákoviny, což je skvělý. A ještě si je někdo pustí nebo mu udělaj radost. Takže pro mě je to něco, co je potřeba střežit a opatrovat, a já si toho hrozně moc vážím. A tím víc, čím jsem starší.

Když jsme se bavili o těch začátcích, je něco z tý doby, co ve vás zůstalo? Já si pamatuju, žes kdysi na Mortemu v nějaké anketě o náboženství nebo ideologii odpověděl, že nesmysly a zase jenom nesmysly, že pokud hledáš porozumění nebo něco hlubšího, jdeš do přírody, do lesa. Platí to pořád?

Kverd: Platí. Samozřejmě s věkem přišel rozum a tahle otázka je košatější, dá se v ní vidět více rovin a nebo se dá vzít úplně basic. Narozdíl od roku 2003 se nezahrabávám do lupení v nějakým fusaku, to už je za mnou, ale vidíš, že ta přírodní estetika, ne pagan, ale to přírodní propojení je pro mě důležitý. 

Možná ta otázka byla myšlená i tak, že když je člověku čtyřicet, má závazky a povinnosti, který má, tak jestli je vůbec čas a prostor hledat něco víc…

Kverd: Z mýho pohledu, když něco chceš, tak si to musíš vybojovat. To, že mám práci a rodinu, a říkat, že nemám čas…hovna, to má každej. Tak, jak jsme si s Evčou říkali, že potřebujem v životě místo pro hudbu, i když se nám narodily děcka, tak, jak nám není za těžko vstávat ve čtyři ráno a nahrávat baskytaru, když pomalu nevíš, kterej je den, která je hodina, seš úplně mimo, protože se probudíš a nevíš, co máš dělat, tak, jak se nám vyplatí investovat nemalý peníze, jenom, abysme si naplánovali pár zkoušek a vyzkoušeli si spolu nějaký písničky, nebo si zahráli nějaký gigy. Musíš chtít, a pak se to stane. Já moc nesouhlasím s takovým tím odevzdaným přístupem, že už to k tomu věku nepatří. Hovno. Z mýho pohledu toto neplatí. Já se tím neřídím a nesouzním s tím.

Poslední vinyl, co jste si koupili?

Einsk: Tento týden mě přišla reedice Abbathova alba I, který dělal s Icedalem a Armageddou, Between Two Worlds, a z toho mám obří radost. Je to trošku kýč, ale já mám rád ten jeho songwriting, riffy, drive, cítím tam Bathory, Immortal, občas i Motörhead…je to skvělá deska.

Tys byl na Abbathovi v Brně v Sonu. Zážitek byl jakej?

Einsk: Já jsem šel z jedinýho důvodu, na setlistech jsem si naśel, že Abbath hrál poslední půlrok Immortal covery, takže tobyl sen zase slyšet skladby z Pure Holocaust, Battles in the North, Sons of Northern Darkness. Takže jsem okamžitě koupil vstupenky, všechny naverboval a pak s hrůzou zjistil, až to turné začalo, že na všech zastávkách zahraje dvě skladby Immortal a zbytek je nová tvorba, která mě nebaví. No nicméně lístky už byly, měli jsme domluvený hlídání, tak jsme šli a nakonec se hrály tři vály ze Sons of Northern Darkness a Blaskhyrk, takže jsem odcházel spokojenej. Abbath je kultovní figura, snad už tolik nepije, zábava je s ním pořád, ta jeho show byla profesionální a já si to strašně užil. 

Kverd: Frost – Enslaved. To nikdy nebylo moje oblíbený album, navíc je tam ta fotka s Ivarem, kde vypadá jak úplnej dement v tý kožený masce – ty promo fotky Frostu jsou cringe jak hovado. Tak jsem to poslouchal, některý věci pochopil zpětně, je to samozřejmě kultovní nahrávka, relikvie, hodně lidí na to přísahá, ale ten můj dojem, že to nebude můj favourite, je furt platnej, nebude. Na druhou stranu jsem to chtěl zařadit do sbírky, je to devadesátkovej black a patří to k tý historii. A já už to chápu jako nějakej odkaz, jako prazáklad toho, díky čemu máme Heiden a posloucháme, co posloucháme. Ono už to je hromada let, už jsou to přes třicet let starý desky. Jde prostě o heritage. Já teď třeba poslouchal starý Bathory, ty první. To nejde poslouchat, ty vole. Ale poslouchal jsem to nakonec tak dlouho, až jsem na tom našel něco, co se mi líbí. A podobně s tím Frostem. 

Enslaved opsali hrozně velkej žánrovej kruh. Který ty desky máš nejradši, který období?

Kverd: Nejblíž podstatou je mě Mardraum, to bylo tak nestravitelný, ale nakonec se to ve své době stalo závislostí. Na to mám hromadu sentimentálních vzpomínek. Samozřejmě Isa je vykopla hrozně moc, to byl průlom a ty desky další, Ruun, Vertebrae, mě baví asi nejvíc. Mám je rád, furt to sleduju, alba si kupuju, ale tohle je ten peak, kdy mě to řeklo nejvíc. A z těch starejch Vikingligr. Ten první.

Einsk: Já mám z každýho období mám jednoho favorita, z toho nejstaršího Vikingligr Veldi, z toho raně prostředního Bellow the Lights a Isa, a potom Vertebrae. Ty ostatní už jsou tak trochu ve stínu. 

Když se bavíme o blackových ikonách a o věcech, co vás ovlivnily, tak která kapela to z vašeho pohledu doteď dělá dobře a někam to posouvá, a která to pohřbívá blbostma?

Einsk: To je strašně těžká otázka. Nejvíc to posrali ti, kteří se mezi sebou rozhádali a pak se soudili o značky svých kapel, přetrhali nějakou přirozenou nit té tvůrčí součinnosti. Takhle to posrali Immortal, Gorgoroth, to je ta největší tragédie, co se kapele může stát. Kdo to dělá dobře…každej se časem unaví, těm lidem je přes pade, takže nikdo teď nehraje lepší hudbu než hrával v devadesátkách. Možná jediná výjimka je Ihsahn. To je pro mě totální top, strašně se mi líbí, co dělaj s Emperor, objížděj svět, dělaj radost lidem, ti lidi jim padaj k nohám, hrajou skladby ze čtyř desek furt dokola… dokonce jsme kvůli tomu letěli do Dublinu, abysme je viděli. I jeho současná tvorba, ta poslední eponymní deska je totální mrda, mám ji na stejným levelu jak desky Emperor. To je člověk, kterej nikdy neuhnul, byť to spousta lidí tvrdila. On to ještě dotahuje za hranice myslitelnýho a překonal sám sebe už tisíckrát. Pokud si chce někdo poslouchnout, jak to vypadá, když má někdo absolutní vizi a oddanost muzice, tak ať si pustí poslední Ihsahna. A pokud se mu to nelíbí, tak máme úplně jiný vnímání a přístup k hudbě.

Kverd: Kdo to podělal…Immortal, to je příšernost. Dark Funeral, to je taky příšernost… 

Co minule vzpomínaní Darkthrone? 

Kverd: To je takovej punk, já to respektuju, ale mě se to nelibí. Já jsem s nima skončil u Hate Them, taková ta druhá fáze. To mě přijde jako nedoceněný, ale vlastně dobrý. Ale ty prametaly, to ať si dědkové blbnou, mě to nevadí, ale už to nekupuju. Ihsahn, jasně, jestli na někom není co, nedochází mu dech, má nápady, je progresivní, je svůj, tak on. A ti Enslaved už jsou taková šuměnka, ale furt si to kupuju a poslouchám je, protože je mám rád. Pořád je to důstojný.