Když stroje vládly světu (Alphaxone – Ghost Machine)
72356, 72357, 72358… Číslo na panelu se měnilo každé tři vteřiny, když další kus projel kontrolním polem. Každou novou číslici provázelo slabé lupnutí elektroniky v konzoli. Napůl dokončená torza jakýchsi strojů připomínajících osekaná těla ho míjela zavěšená na ocelovém laně jedno za druhým. Mizela v dálce, do které přes páru vycházející z turbín nebylo vidět. Pult, u něhož stál, obepínaly obrovské roury šplhající do černoty nad ním. Jediný směr, kterým bylo vidět zcela zřetelně, bylo dolů – když se podíval přes zábradlí, uviděl nejméně dvacet patrových úrovní pod sebou, všechny přeplněné ocelovými konstrukcemi a blikajícími panely. Jen občas se někde mihl člověk. Hleděl napravo na malé prázdné místo na krabici od jističů na stěně, kde měl přilepenou fotku své ženy. Předevčírem ale přiletěl hlásič, něco jako malý dron, a obrázek zničil. O chvíli později se na panelu před ním objevilo oznámení o pokutě za porušení pracovního řádu. Přemýšlel, kdy to vlastně všechno začalo, snažil se vzpomenout na čas, kdy žil normálně se svojí rodinou. Ale šlo to jen ztěžka. Vzpomínky se mu začínaly proměňovat v záblesky. Důležité bylo dohlížet na plnění norem. Když se některý ze strojů na laně zasekl nebo byl jakkoli vadný, a on problém neodhalil a neodstranil, přišlo potrestání v podobě srážky z dávek. Nemohl si vzpomenout, kdy byl naposledy venku. Minulý měsíc? Nemohl taky přestat myslet na to, co mu řekl dělník z vedlejšího oddělení. Prý viděl, jak jinému muži, který neplnil normy, stroje amputovaly ruce a nahradily je ocelovými. Aby zvládl víc práce. To mu ale nepřipadá možné. Počítadlo se zastavilo a rozsvítily se červené kontrolky. Jeden z napůl smontovaných strojů se na lince zasekl o rameno jeřábu. Sestoupil po schodech až k němu a snažil se jej uvolnit. Z jeho útrob koukaly dráty, jak s ním lomcoval, kovové paže se míhaly kolem jako ruce nějakého bizarního strašáka. Jen ta umělá tvář jakoby byla jiná než dřív. Povědomější. Najednou, když ji natočil k reflektoru na protější stěně, uviděl, že nejde o tvář robota, ale člověka. Jeho kolegy.
Alphaxone je jednočlenný íránský dark ambient / industrial projekt, který vystupuje z řady podobných zastřešených labelem Cryo Chamber. Na albu Alphaxone vykresluje postapokalyptické prostředí nekonečných industriálních komplexů způsobem, který víc pohlcuje než trýzní, spíš fascinuje než odpuzuje. Album by se vyjímalo i jako soundtrack k nemainstreamové počítačové hře. Stroje, anonymita, chlad, nelidskost. Zde zvládnuté bez chyby.