Zjizvené město, které nikdy nespí (Scarcity – Aveilut)

• Scarcity – Aveilut
• 80 %
• USA
• experimental black / drone
• 2022
• Bandcamp
• Facebook
• Instagram

Velmi rychle přichází doba, kdy pro zařazení mnoha kapel přestávají stačit existující žánry. A zatímco různých nových směrů, kterými se metal ubírá, vzniká přehršel, snaha je striktně pojmenovat naopak slábne. Stále více lidí a hudebníků zejména si s tím už nedělá hlavu, a jen těch pár nešťastných recenzentů si láme zuby ve snaze strčit tu a tu kapelu do nějakého šuplíku.

Vylámat si zuby by šlo i s debutem Scarcity. I když nejde o žádný překombinovaný crossover, ale o poměrně jednolitou a celkem přehledně načrtnutou záležitost, je namíchaná tak obratně a celistvě z různých přísad, že uniká před jednoduchým popisem. O nějaké rozpitvávání se ostatně nepokusila ani sama dvoučlenná kapela, která postačilo strohé označení experimentální black. Dvěma newyorčanům, Brendonovi Randallu-Myersovi a Dougovi Mooreovi, se podařilo vyseknout album stojící přesně na pomezí něčeho, co bychom mohli nazvat postblack a něčeho, co bychom mohli nazvat drone. Jednoznačně identifikovat lze jen blackový vokál. Samotná hudba je nepolapitelný kousek lavírující někde mezi vzletností a chmurami, mezi týraním a náladovostí, který ale nikdy příliš neuhne jedním či druhým směrem.

Scarcity se s tím moc nemažou a drhnou svůj monolitický experiment, aniž by na nás jakkoli pomrkávali a nechávali prostor pro vydechnutí. Přeskakují mezi mollovým trýzněním k melodičtějším pasážím (první půle druhé skladby), kdy začínají působit i docela přístupně, ale pak se zase hned vrátí k disharmonickému peklíčku. Jako by někdo vzal postblackovou kapelu a obrátil ji naruby. Hurá, postblack, řekneme si, pojďme meditativně pokyvovat hlavou a nechat se unášet romantickými kytarovými motivy, které tam vzadu jistě někde najdeme. Jenže nenajdeme. Zato objevíme divno-trapitelsko-majestátní zvukové plochy, pouze sem tam s výrazněji rozeznatelným riffováním. Většinu času ale slyšíme velmi precizně řízenou koncepční antimelodičnost.

Deska přitom ani na chvíli nepustí a obrovsky k sobě táhne. A nechává nás napnuté od začátku do konce, co se z toho všeho nakonec vyloupne. Smekám.