Blackgaze z pekla (Hænesy – Garabontzia)

Satan nahodil košili, tenisky a hříšníky v kotlích podlil ipou. Hænesy hrají blackgaze z pekla, hudbu, ve které se potkává agresivita s melancholií. Garabontzia, druhé album nadějné maďarské kapely, musí potěšit snad každého. Skvělým způsobem totiž kombinuje současně znějící black a prvky blackgaze – lze u něj házet hlavou a zároveň se nechat unášet.
Na přebalu se zatracené duše vyvržené na březích země nikoho snaží dovolat spásy, shůry však jen srší blesky. Celá scenérie je vykreslená s filigránskou elegancí, díky které by chcípající nebožáci mohli klidně zdobit odvážnější porcelán. Místo toho se ale postarali o skvělý vizuální úvod pro desku, v níž se snoubí agresivita a melodičnost typická pro blackgaze. Žánr, u nějž se často jednotlivé prvky ztrácí v kouli zastřeného zvuku, ze kterého je musíte doslova lovit. Nedejbože, když na koncertu zanikne hlavní kytara nebo klávesy, a z pódia namísto postblacku zní postlomoz.
Garabontzia krásně ukazuje, že to jde i jinak. Deska je protkaná stylově typickými kytarovými motivy, zároveň si ale si ale ponechává intenzitu klasického black metalu. Důležitým prvkem je tu mohutný a zároveň zcela čistý zvuk. Žádné řinčení, chrastění ani vyklepávání koberců čertovým kopýtkem. Dík tomu si lze vychutnat kytarové motivy, poeticky laděné mezihry i pár technicky zajímavých pasáží, které bychom od takovéhoto alba nečekali. Všechny skladby zaujmou pestrost i proměnlivostí. Nekoná se žádné dvacetiminutové prostituování s každým nápadem, tracky mají kolem pěti minut a klasickou gradující strukturu, intra i mezihry. Vokál je upozaděný, nestrhává na sebe pozornost a celek spíš jen dokresluje.
Snad jediné místo, kdy kapela trochu zaváhala, je Létrontás. Voice over v tomto intermezzu úplně nekoresponduje se zbytkem alba a zní trochu rušivě. Jde ale o detail, jinak je Garabontzia řemeslně i skladatelsky skvěle odvedené album. Kdyby takto vypadalo peklo, hrnul by se do něj každý.
80 %