Kult je pořád naživu (Darkthrone – Astral Fortress)
Nejkultovnější black metalové duo historie Darkthrone vydává nové album Astral Fortress. Zaujme už na první pohled neortodoxním přebalem, na němž je zachycena bruslící postava v mikině s motivem alba Panzerfaust, mnohými fanoušky uctívaném jako vrcholné dílo kapely. Aby té nadsázky nebylo málo, propagují Norové nové album šaškováním na videu, kde Fenriz teatrálně ohlašuje název desky, přičemž ho někdo zpoza kamery trefí fotbalovým míčem a on začne pobíhat v karate póze a nahánět onoho útočníka. Kopanec do tváře uctívačům kultu Transilvanian Hunger? Ano, ale existuje snad ještě někdo, kdo v hudbě Darkthrone hledá jen zlo? Ona nesvatá trojice alb Blaze in the northern Sky, Under a Funeral Moon a Transilvanian Hunger, které definovaly black metal, je téměř 30 let stará a za tu dobu se z posedlých teenagerů stali prošedivělí strejcové a pohodáři. Většina fanoušků Darkthrone pak tomuto přístupu fandí a Fenriz je na scéně stále oblíbenou figurou
Zatímco soukmenovci Mayhem, kteří společně s Darkthrone utvářeli počátkem 90. let norský black metal, jsou stále koncertně aktivní a jejich aktuální album Daemon je technicky i zvukově perfektní, Darkthrone nikdy koncertovat nezačali a aktuální tvorba jde spíše směrem zpět v retro stylu doom a heavy metalu. Přesto nebo právě proto je i 20 let poté následovaly zástupy kapel snažících se znít i vypadat stejně. Jako by jednoduchost produkce Darkthrone byla lákavým zdrojem inspirace začínajícím kapelám a muzikantům. Ať tak či onak, definicí jedné celé tváře blackmetalu je černobílý, maximálně vykontrastovaný snímek s postavou v corpsepaintu a zvuk ne nepodobný záznamu na kazetě ze zkušebny, jakým je nahráno album Transilvanian Hunger.
Přítrž těmto lofi orgiím udělali Fenriz a Nocturno s albem Ravishing Grimness v roce 1999, kde je znát pečlivější práce s masteringem a hudební směr inklinuje k riffování v black’n‘roll stylu. Do tohoto období lze zařadit i další desky až po The Cult Is alive z roku 2006, kde najdeme punkové vlivy. Od tohoto momentu až do předposlední desky Eternal Hails se tvorba Darkthrone odkazovala na starý poctivý heavy thrash metal, avšak poslední dvě desky se převalují ve více doomovém tempu. Darkthrone se na posledních deskách zkrátka věnují stylu, na kterém vyrostli a který jako posluchači milují.
Pokud tedy někdo čekal v roce 2022 od Darkthrone unholy zaklínání, je buď duchem nepřítomen nebo naivní snílek. Je na každém, zda tvrdošíjně odmítá hudební vývoj a tvůrčí svobodu autora nebo dá současným Darkthrone šanci. Po shlédnutí video upoutávky s míčem jsem byl pochopitelně zvědavý. Ještě více jsem byl navnazený po zveřejnění prvního singlu Caravan of Broken Ghosts, který je skvělý a čpí z něj epičnost Bathory na sto honů. S dalšími skladbami to už tak slavné není a jsou daleko více přímočaré než úvodní kompozice. Astral Fortress je obecně pomalejší album pro spíše relaxační poslech, ale někdy mám pocit, že přímočarost sklouzává až k jednoduchosti. Co určitě nelze Norům upřít je charisma zvuku nahrávky, které opravdu pasuje k tomu, co nám pánové servírují. Ve srovnání s předchozím Eternal Hails není poslech utrpením, kdy máte neustále tendenci kroutit ekvalizérem, abyste z nahrávky dostali trochu rozumný zvuk. Ve většině skladeb jsou silné momenty a platí, že fanoušci celé diskografie Darkthrone budou určitě spokojeni. Já se k němu nejspíš budu taky vracet pro jeho poklidnou vyzrálou atmosféru – protože se věkem ke strejcovství taky blížím, vnitřně mi toto směřování lahodí.
Darkthrone se i po třiceti letech existence daří strhnout pozornost. A byť není aktuální tvorba oproti klasickým deskám přelomová nebo zásadní, určitě stojí za poslech.
Zmrzlé květy z břehu jezera (Olhava – Frozen Bloom)
Čarodějný black metal (Koldovstvo – Ni Tsarya, Ni Boga)
Naše muzika zní, jako když jedeš na koni (NĀV – rozhovor)
About The Author
