Zotročení hudbou (Enslaved – diskografie)
Enslaved jsou na scéně víc než třicet let a na začátku března vydali své už šestnácté album Heimdal. Nabízí se proto ohlédnutí za celou diskografií.
Těžko říct, jestli někdo v progresivním blacku dokázal tak moc, co Enslaved. I po tolika letech jsou nové desky pořád krok před ostatními, zatímco ty starší pozoruhodně nestárnou. Fanouškovská základna pak dávno přesáhla hranice blackmetalové komunity. Snad i díky tomu, že se kapela vždy prezentovala civilně, nebudovala image, ale s pozoruhodnou pracovitostí se věnovala výhradně hudbě. Bez komerce, bez excesů. Bez vstřícnosti v muzice k nejširšímu a někdy i vlastnímu publiku.
Jakkoli se některá alba mohla zdát odtažitá a těžko přístupná, není snad kapely, u níž by bylo větším požitkem se její hudbou propracovávat. Od začátků prodchnutých kouzlem, jaké měla v blacku jen devadesátá léta, až po současné sofistikované nahrávky.
- Vikingligr Veldi (1994)
- 90%
- Spotify
Juraj: Píše se rok 1994 a Enslaved se albem Vikingligr Veldi uvádí do světa black metalu. Deska vyšla u kultovního labelu Deathlike Silence Productions, už ale po smrti jeho majitele, ikony severské black metalové scény Euronymouse, kterému je album věnováno.
Ivar Bjornsson, v době vydání sedmnáctiletý, je autorem kompozic, textů, kytar i kláves. Na tak nízký věk jde o naprosto výjimečný počin předznamenávající velký muzikantský potenciál do budoucna. Baskytary a vokály jsou dílem Grutle Kjelssona, bicí stopu nahrál Trym Torson z Emperor, s nimiž Enslaved o rok dříve vydali společné split CD Hordanes Land.
Tematické směřování je symbolicky vyjádřeno už obalem zobrazujícím archeologický artefakt nalezený na území Anglie – anglosaskou přilbu ze sedmého století. Inspiraci Enslaved hledají ve vikingské historii, mytologii a spiritualitě. Téměř všechny písně jsou psány v islandštině a staré norštině, vzájemně velmi podobných jazycích. Na rozdíl od jiných souputníků tehdejší norské scény se vyhýbají jakýmkoliv extrémním nebo satanistickým tématům.
Většina skladeb má přes 10 minut, v každé postupně graduje atmosféra a střídají se zběsilě rychlé pasáže s klidnějšími mezihrami v pohodové rockové rytmice. Nejcharakterističtějším prvkem jsou klávesové vyhrávky působící někdy psychedelicky, jindy až pohádkově, a nebo jako zvuk majestátních lesních rohů, jimiž vikingové ohlašovali nebezpečí a vítězství v bitvě. Ivar při psaní skladeb vsadil na melodie a byl natolik důsledný, že několik z nich nemůžu dostat z hlavy už asi 20 let.
Zvuk alba ze studia Grieghallen je syrový, ale srozumitelný a nebrání tomu, abyste si vychutnali veškeré nástroje a nechali se unášet atmosférou. Vikingligr Veldi je výjimečná deska hodná opakovaného poslechu i po 30 letech od vzniku.
- Frost (1994)
- 70 %
- Spotify
Tomáš: Po melodickém a přístupném debutu Enslaved přitvrzují a ještě v témže roce, ve kterém vyšlo Vikingligr Veldi, přichází s mrazivou bruskou Frost. Přímočaré a střídmě klávesami doplněné album patří v diskografii Enslaved k těm nejsyrovějším. Sama kapela si jej cení jako jedno z jejich nejlepších, v roce 2019 jej na pensylvánském festivalu Decibel Metal & Beer Fest předvedli naživo celé. Jde také o poslední nahrávku kapely, kterou nabubnoval Trym Torson, než se stal členem Emperor.
Agresivní Frost je mezi všemi ostatními alby trochu výjimkou. Je třeba se naladit na vesměs jednolité tempo skladeb a na surovější, daleko víc svojskou atmosféru než má debut. Žádné melodické prvky, vyjma těch pár klávesových partů, žádné vstřícné pohádkové motivy. Tohle je Panzer Division Ygdrassil, mráz a strohost severu, jak má být.
- Eld (1997)
- 75 %
- Spotify
Juraj: Po třech letech od vydání alb Vikingligr Veldi a Frost, přichází Enslaved s deskou pojmenovanou Eld, což znamená Oheň. V sestavě došlo ke změně na bubenické stoličce, Tryma nahradil spíše heavy metalový bicmen Harald. Změn doznala i produkce, která je čistší, ale zároveň i působí měkčeji s upozaděnou baskytarou. Zvuková stránka Eld nepatří mezi její nejsilnější stránky, ale dává více prostoru kytarám, které jsou rytmicky různorodější než v minulosti.
Úvodní skladba s názvem 793, vycházející z letopočtu, kdy vikingská horda napadla klášter Lindisfarne v oblasti severovýchodní Anglie, svou délkou přesahuje 16 minut a je zároveň nejepičtější věcí, jakou Enslaved nahráli. Působí dojmem filmového soundtracku, dokáže probudit představivost a vykreslit obrazy bitvy, která z vikingů udělala postrach všech přímořských království v Evropě. Úvodní klávesová předehra, akustická kytara i střední tempo skladby dávají vzpomenout na epická alba Bathory Hammerheart nebo Twilight of the Idols. Sám Ivar Bjornsson pak v rozhovorech opakovaně označuje Hammerheart jako desku, která jej hudebně formovala a ovlivnila. Další skladby volně navazují na styl, jaký známe z alba Frost, ale nálada skladeb se změnila. Nejvýraznější změnou je častěji používaný melodický zpěv zpěváka Grutle Kjelssona, jehož archaická dikce vikingské téma celé nahrávky umocňuje.
Posluchačsky přívětivý začátek alba vystřídá náročnější blok skladeb, jejichž kompozice působí občas až neuspořádaně a nedovolí plně se ponořit do poslechu, přičemž se často mění tempa i nálady. Jednotlivé motivy jsou samy o sobě pozoruhodné a Enslaved umí pracovat s pohanskými popěvky i agresivními rychlými nářezy, ovšem úvodní track zůstává i tak vrcholem celého alba. Za zmínku stojí i titulní obal, v podobě fotky frontmana Grutleho jako jarla, ve vikingském oděvu, sedícího na trůnu. Víc “viking” než Enslaved na albu Eld být nelze.
- Blodhemn (1998)
- 80 %
- Spotify
Tomáš: Po pohanském klenotu Eld přichází první obrat. Blodhemn se od předchozích alb odlišuje výrazně lepší produkcí – dřevní začátky jsou z hlediska zvuku ty tam, odteď už budeme poslouchat jen špičkově vyladěná alba.
Ač to obal nenaznačuje, Blodhemn je možná nejvíce blackovým zářezem v diskografii. Grutleho vokál zde nestojí tolik vepředu jak je tomu na jiných deskách, a jeho typický drásavý hlas jakoby trochu zmírnil a přiblížil se víc vokalistům jiných blackových kapel. Blodhemn také oproti předchozím album přidává na intenzitě a žene vpřed v celistvých a čitelně napsaných skladbách. Tempo udávají bicí, za které posadil Dirge Rep, jehož doslova kulometný styl hraní nechává jen málokdy vydechnout.
Blodhemn stojí mezi ostatními deskami tak trochu osamocené. Není tolik prodchnuté pohanskou atmosférou jako jeho tři předchůdci, zároveň snad kromě zběsilých bicích až tolik nenapovídá, co se bude dít na dalších albech. Snad jen skladba Ansuz Astral se přece jen vymyká a dává nahlédnout, jaká bude atmosféra alb Mardraum a Monumension.
- Mardraum: Beyond the Within (2000)
- 93 %
- Spotify
Juraj: S nástupem nového milénia dostáváme album pojmenované tajuplně Mardraum: Beyond the Within. Norské Mardraum v překladu znamená noční můra a přesně tak vystihuje pocity, které s jeho vydáním zažívají fanoušci předchozí tvorby Enslaved.
Do tohoto okamžiku Enslaved někdy více a někdy méně propojovali syrovým black metal s epickými vlivy a severskou mytologií. Při poslechu Mardraum se ale cítíte jako vtaženi červí dírou, jíž se řítíte mezi kosmickými světy, domovy bájných vikingských božstev a před očima vám problikávají obrazy historie počátku vesmíru i současnosti.
Ivar na tomto albu kombinuje progresivní metalové vlivy s těmi původními black metalovými a navíc k nim nenásilně přidává i esence death metalu, thrash metalu nebo heavy metalových kytarových sól. Drtivý rytmický podklad neúnavně uhání po celou dobu skladeb a když už si myslíte, že to rychleji nejde, bubeník Dirge Rep zařadí další rychlostní stupeň. Vokál Grutleho Kjelssona je ztělesněním šílenství a míra jeho maniakálnosti podtrhuje zběsilost instrumentálního podkladu. Samply a klávesy jsou ve větší míře nahrazeny psychedelickými efekty na kytarách a Ivar s Kronheimem nemilosrdně brousí jeden riff za druhým.
Mardraum je neskutečně nabitý skvělými nápady, natolik, až je velmi obtížné udržet pozornost po celou hrací dobu alba. Možná i proto není fanoušky tolik oblíbený, jde ale o přehlížený klenot, který nasměroval kapelu do nového století a zaslouží si vaši pozornost.
- Monumension (2001)
- 95 %
- Spotify
Tomáš: Pokud s Enslaved začínáte, může Monumension odrazovat svým záběrem i délkou. Pokud s nimi už nějakou dobu jste, patří naopak k těm nejpřitažlivějším deskám. Jde jednoznačně o nejvýraznější vychýlení od vikingské hudby, stejně jako u ostatních desek i tady ale platí, že se za prvotní nestravitelností skrývá funkční svět, kdy do sebe zdánlivě nesourodé prvky zapadají překvapivě snadno. Monumension je v prvé řadě výletem mimo metalový svět do světa (prog) rockového, aniž by se ale metal vytratil, naopak jsou tyto žánry celistvě spojené.
Album odkazuje až někam k šedesátým a sedmdesátým letům, tehdejšímu psychedelickému a progresivnímu rocku. Metal se nevytratil, oproti uragánu minulé desky se tu ale zvolňuje. Stále se proměňuje rytmika, riffy se objevují a zase mizí, celé se to ale odehrává učesaněji a klidněji tak, že je dostatek prostoru si vše vychutnat. Pokud bychom alba hodnotili kupecky podlo toho, kolika nápady jsou vyfutrovaná, Monumension by bez debat muselo skončit na prvním místě. Nakolik k němu pak přilnete bude samozřejmě záležet na tom, jak moc holdujete období a žánrům, s nimiž deska pracuje. Deska se v minulosti nebabrá nostagicky a neplodně, ale modeluje z ní něco nového.
Zatímco na předchozím albu Mardraum Enslaved poprvé výrazněji použité kytarové efekty vytvářející psychedelickou atmosféru, Monumension s nimi pracuje prakticky v každé skladbě. Vedle efektů se tu také výrazně objevují Hammondky, které dodávají onen retro feeling. Ukážou se i na další desce Below the Lights, stále však čekáme ještě na jeden nástroj, jehož čas teprve přijde, a který teprve utvoří tu nejznámější tvář kapely.
I na tomto albu najdete momenty podobné pozdějším deskám. Když si pozorně poslechnete skaldbu The Sleep: Floating Diversity – A Monument Part III, uslyšíte riffování jako z desek Below the Lights, Isa a Ruun.
- Below the Lights (2003)
- 94 %
- Spotify
Juraj: V roce 2003 vychází album Below the Lights, jehož název vysvětluje Ivar Bjornsson myšlenkou, že přestože světla a pozornost obvykle směřují na povrch věcí, kde se vše odehrává, to podstatné je pod povrchem odkud vše roste.
Jestliže byli Enslaved na předchozím Monumension po krk namočeni v sedmdesátkovém rocku a progresivním zvuku, na Below the Lights, pokud použijeme tento příměr s vodou, se vynořili a retro vlnou jsou už jen pokropeni. Daleko ostřejší zvuk dává mnohem víc prostoru pro jednotlivé nástroje. Atmosférické kompozice skladeb i zvuk působí melancholicky až truchlivě, Enslaved ale v tomto nastavení i dokáží pracovat s tvrdšími energickými pasážemi. Ostré kytarové linky se proplétají do epických harmonií, někdy s akustickou kytarou jako hlavním motivem nebo nosnou plochou kláves s retro efektem jako hammondky či mellotron. Na rozdíl od starší tvorby pak nechávají jednodušeji postavené skladby do alba snadněji proniknout.
Vybrat vrchol je v případě této desky nesmírně obtížné, všech 7 skladeb je perfektně vybalancovaných. Nejvýraznější hitovkou je pro mě druhá skladba The Dead Stare s chytlavým prog rockovým riffem a taneční rytmikou. Naopak nejepičtějším songem je určitě The Crossing, kde se v osmé minutě dostavuje naprostý mráz po zádech a jeden z nejsilnějších momentů alba, zejména pak v live verzi z roku 2021 v rámci Cinematic Tour DVD.
Below the Lights tvoří společně s Monumension a Mardraum progresivní triptych, na němž se Enslaved profilovali a nastavili další směr své tvorby. Tento přerod je jednou z nejzajímavějších etap kapely a pro mě i jejich tvůrčím vrcholem.
- Isa (2004)
- 100 %
- Spotify
Tomáš: Na Below the Lights už Enslaved naťukli polohu, kterou považuji za jejich vrcholnou. Trojici alb Below the Lights, Isa a Ruun pak bez váhání hodnotím známkou 100 %. S pistolí u hlavy bych pak za nejlepší mezi těmito alby označil právě Isa, kde se zatím nejvíc projevil rockový feeling. Pokračuje tu kosmicko-zadumaná atmosféra načatá už na Below, narozdíl od jeho techničtějšího přístupu je ale Isa sevřenější, celistvější a přímočařejší. A to nejen proto, že se jednotlivé skladby přelévají jedna ve druhou, ale hlavně pro rockovou chytlavost a riffy, které nesdírají kůži, ale nabuzují energií.
Isa je poskládané z prvků, jaké k sobě na první pohled vůbec nepatří. Blackový vokál, metalovo-rockový drajv, zmíněný cosmic feeling a přitom všem i velká porce melancholie typické pro toto období kapely. Z velké části za touto atmosférou a náladou stojí mellotron, poprvé použitý už na minulém albu. Tento specifický nástroj přehrává zvuk z magnetofonové pásky o určité délce, která se přehrává stisknutím klávesy. Jde tak o analogový sampler, jehož unikátní zvuk působí zároveň retro dojmem, zároveň je v něm něco nadčasového.
Součástí kouzla alba Isa je i to, že se s mellotronem, ani s žádnými dalšími prvky neplýtvá, vše je vyvážené k celku. Těžko pak říct, jakou emoci album vyvolává nejvíc, jestli nakopává energií, strhává k běsnění, nechává hloubat a nebo dokonce snít. To vše se v něm míchá v jednom a snaha zachytit to slovy selhává. Snad právě to je známkou toho nejlepšího, čeho lze v hudbě dosáhnout.
Extáze, jakou Enslaved u fanoušků vyvolali, pak pokračovala i na další desce. Ještě rockovější a ještě chytlavější Ruun způsobil, že v květnu a dalších měsících roku 2006, kdy album vyšlo, nebyla s fanoušky black metalu řeč. Všichni poslouchali Ruun a nevěřícně koukali. True story.
- Ruun (2006)
- 95 %
- Spotify
Juraj: Očekávání spojená s vydáním Ruun byla velká i proto, že předchozí album Isa řadím mezi mých top 5 desek vůbec. Prvotní obavy vystřídalo nadšení, jelikož Enslaved se podařilo na fenomenální Isa dokonale navázat a celý monument unikátního zvuku dopilovat a využít plně všech jeho možností.
Od první skladby Entroper album vtahuje úžasnou atmosférou. Struktura skladeb působí přirozeně a zároveň skladatelsky vyspěle. Zvuk kytar v rytmických pasážích je hodně výrazný až extatický, zatímco v rozmáchlých epických pasážích se rozprostře spolu s klávesami a zní mocně. Bubeník Cato Bekevold dokáže oživit i prosté rytmy a díky skvělému zvuku si vychutnáte každé cinknutí a další detaily. Vokální část Ruun je rozdělena mezi Grutleho štěkavý chraplák a melodický zpěv Herbranda Larsena. Oběma polohám je věnován vyvážený prostor a vokální složka díky tomu působí jako dva doplňující se protipóly.
Enslaved se s lehkostí pohybují tam, kde ostatní ani nedohlédnou a spojují zdánlivě neslučitelné žánry a zvuky. Majestátní a zároveň hravý začátek titulní skladby Ruun, jehož motiv se postupně nabaluje a rozrůstá, je skvělým příkladem, jak kapela umí z jednoduchých motivů a aranží ukovat fascinující celek. Ve skladbě Api-vat jdou s hravostí rytmiky kytar ještě dál, aniž by ztráceli na atmosféře a konceptu celého alba.
Ruun je skvělé progresivní album, které i po letech nabízí prostor k objevování a opětovnému zamilování se.
- Vertebrae (2008)
- 80 %
- Spotify
Tomáš: Pravidelnost, s jakou Enslaved sází jednu desku za druhou a zároveň jejich neklesající úroveň, je neuvěřitelná. Vertebrae přišlo opět pouhé dva roky po minulém albu a ani tentokrát se nestalo, že by kapela šlápla vedle. Ano, Vertebrae už nevyvolává takovou extázi jako Isa a Ruun, nezpůsobuje hned husí kůži, o to víc ale skýtá prostoru pro klidné prozkoumávání a vychutnávání. Na dvě předchozí alba navazuje náladou, oproti nim je ještě víc rockové a progresivní, především ale klidové.
Milovníci současného prog rocku dostali od Enslaved krásný dárek v podobě padesáti minut, během kterých kapela ukazuje svoje mistrovství ve skladbách nestojících v prvé řadě na agresi, ale na precizním, až vytříbeném řemeslu a křehké atmosféře. Vertebrae zároveň neutíká do nestravitelné vyumělkovanosti, do skladeb není třeba se dlouhé hodiny proposlouchávat. Spíš je třeba nečekat od desky ten samý drajv, co měly Isa a Ruun, a nechat se jí volně unášet. V takovém případě funguje bezchybně. A kdyby to i tak nešlo bez aspoň jedné vypalovačky, je tu skladba New Dawn.
- Axioma Ethica Odini (2010)
- 79 %
- Spotify
Juraj: Pomyslný trojúhelník alb Isa, Ruun a Vertebrae ovlivněných progresivním rockem byl uzavřen a Enslaved v roce 2010 vydávají album s delším než jednoslovným názvem, Axioma Ethica Odini. Změna oproti předchozím albům je patrná od prvního riffu skladby Ethica Odini, Enslaved přitlačili na pilu a zvuk je tu masivnější a metalovější. Všechny nástroje jsou spolu více propojené a vytváří drtivý tlak, aniž by byla narušena jejich čitelnost.
Jak už ukázalo album Vertebrae, více prostoru dostává melodický zpěv Herbranda Larsena. Ale už v první skladbě mi jeho vokální party přijdou až příliš na sílu podané, patosu je najednou až moc.
Další skladba Raidho je ovšem skvělý nářez s rafinovaným rytmem. Cato Bekevold potvrzuje vrcholnou bubenickou formu a já si neumím představit, že v Enslaved kdy bude jiný bubeník – jeho přínos je v rytmické sekci naprosto zásadní.
Enslaved však umí i zpomalit a některé momenty mi svou náladou připomínají Opeth a jejich progresivní kudrlinky. V Giants se Enslaved vrací zpět časem a masivní riffy v této skladbě zní triumfálně. I zde však vnímám melodické vokály jako nadbytečné a skladbu nikam neposouvají. Klidně bych se bez nich obešel nebo je ve výsledném mixu stáhl.
Změna nahrávacího studia přinesla tvrdší zvuk a pro určitou část publika metalového mainstreamu se tak Enslaved s Axioma Ethica Odini stali stravitelnějším soustem. Já si užívám hlavně první půlku alba, ale s přibývajícím hracím časem Larsenovými zpěvy a opethovskými vlivy spíš vyhlížím další alba nebo se vracím v diskografii zpět k prověřeným klasikám.
- Rittir (2012)
- 89 %
- Spotify
Tomáš: Album Axioma Ethica Odini oproti Vertebrae přidal na intenzitě a zároveň ukázalo Enslaved v trochu přístupnější poloze. Jak je na tom Rittir? S délkou hodina a sedm minut posluchači vstříc nevychází, většina alb Enslaved ale stejně má přes padesát minut. Hořekovat v takovém případě nad přílišným rozsahem jen o pár minut delší desky je nesmysl. Naopak by byla obrovská škoda, kdyby nás Enslaved začli zásobovat půlhodinovými alby. Obzvlášť to platí i u Rittiru, který je jakýmsi shrnutím předchozích osmi let. Všechno, co jsme slyšeli na předchozích albech slyšeli, je tady spojené v pásmu, v němž volně přechází jedna věc ve druhou. Sofistikovatnost i nenucenost Vertebrae, přístupnost, zpěvnost a metalová přímočarost Axioma Ethica i drajv a epičnost Ruun. A dokonce tu nejednou zazní až experimentální vyhrávky odkazující ještě dál do minulosti.
Rittir, pravda, neposouvá tvorbu Enslaved dál, ale rekapituluje to nejlepší, co už bylo. Na druhou stranu nic nevykrádá, ale v nastavených směrech jednoduše přináší nový materiál, který je radost prozkoumávat. Rittir je totiž víc než cokoli jiného obrovská studnice skvělých nápadů. Jen nejde o jednoduše čitelné album, kdy je jako třeba na Ruun kolem jednoho motivu vystavěná celá skladba, ale spíš o obrovskou hromadu všeho, co měli Enslaved ještě v šuplíku. Pokud máte kapelu rádi, budete se v něm i rádi přehrabovat. Rittir je zároveň rozloučením s jedním dlouhým obdobím kapely. S In Times už nastupuje něco jiného a nového.
- In Times (2015)
- 90 %
- Spotify
Juraj: Album In Times pro mě bylo dlouho výzvou a nedařilo se mi do něj plně ponořit. Nenechte se ale odradit prvotní nedostupností, protože ty, kdo vydrží, In Times nakonec odmění.
Zvuk je tady spíše éterický a vzletný než tvrdý a nekompromisní jako na Axioma Ethica Odini. Skladba Thurisaz Dreaming uvádí album blackovou sypačkou a pochodovým vikingským riffem pro Enslaved tolik typickým. Je to zase a znovu severská estetika, která z riffů hmatatelně vystupuje a která Enslaved odlišuje od jiných progresivně metalových kapel.
Skladba Building with fire skvěle spojuje pohodový rockový motiv s melodickým zpěvem a tvrdší metalovou polohou. Pokud chcete pustit Enslaved někomu, kdo metal moc neposlouchá, tato skladba je ideální volbou. One Thousand Years of Rain je oproti tomu povedená svižná epicko-progresivní jízda, která patří mezi nejvýraznější skladby na albu a skvěle snoubí vikingský majestát včetně bojovného chorálu, s progresivním experimentováním.
Enslaved zde působí dojmem jednoho dokonale sehraného organismu a zůročují moře zkušeností, které během své kariéry nasbírali. Podle Ivara při práci na tomto albu byl klávesista Larsen už napůl odpojený, protože v Enslaved ztratil víru. Celé vokální party tak aranžoval Grutle. Paradoxně Larsenovy zpěvy na In Times jsou jeho nejlepšími za dobu působení v Enslaved. Jde tak o famózní rozloučení předtím, než se cesty jeho a Enslaved definitivně rozdělily.
Zajímavostí je nahrávání krátkých inter mezi skladbami realizované v lesích nedaleko Bergenu v mobilním nahrávacím studiu. Autentický a příjemný prvek, kterým Enslaved potvrzují, jak moc do hloubky jdou a jak je místo jejich původu důležitým aspektem jejich tvorby.
In Times sice mezi jinými deskami Enslaved působí poněkud nenápadným dojmem, ale zároveň patří mezi ty nejzajímavější a nejkonzistentnější. Jeho krásu a hodnotu oceníte až za nějaký čas, při troše trpělivosti vás ale k sobě pustí.
- E (2017)
- 80 %
- Spotify
Tomáš: Stejně jako In Times, stojí také E poměrně daleko od předchozí tvorby. Ano, stále jde o progresivní black, už ale jiného ražení. Celé je to mnohem víc groovy, víc progrockové a sound se posunul k mainstreamu.
Samozřejmě stále v kontextu kapely. Enslaved si na E sice mnohem víc hrají s jednotlivými riffy než s atmosférou jako celkem, že by ale šlo o jednoduchou nahrávku na první poslech, to nemohu říct. Do současné tvorby je zkrátka nutné se postupně dostávat. Snad i proto, že na první dobrou působí takřka jednoduše, místy jakoby se Enslaved pokoušeli hrát Borknagar, narozdíl od nich tu ale je stále spousta míst, které je třeba posluchačsky zdolat. A i tentokrát platí, že cesta k momentu, kdy se album otevře v plné šíři a vyjeví vše, co je na něm schované, je zajímavější než u jiných podobných kapel. Zatímco zmínění Borknagar jsou taktéž špičkoví muzikanti, vždy u nich ale víte, co se bude dít v následujícím momentu a nikdy se neděje nic, co by šlo proti srsti. U Enslaved je to přesně obráceně.
E působí dojmem, podobně jako In Times, že jde o jakousi light verzi Enslaved na jedno kousnutí, opak je ale pravdou. Potkává se tu jak epický prog metal, rychlejší blackové části i ozvěny severské avantgardy, zároveň nelze říct, že by deska měla jednotnou atmosféru nebo náladu. Každá skladba se liší od předchozí, nejvíce si album proto užijí ti, co v hudbě hledají neustálou proměnu.
- Utgard (2020)
- 92 %
- Spotify
Juraj: Dlouhých 26 let uplynulo od vydání debutního alba Vikingligr Veldi a Grutle s Ivarem jej symbolicky propojují s úvodem alba Utgard chorálem zpívaným ve staré islandštině, tedy jazykem, kterým je napsán i debut. Jako by říkali, jsme to stále my, stále jsme tu a i když jsme se vyvíjeli, nikdy jsme nezapomněli, odkud pocházíme.
Utgard opět vychází pod hlavičkou labelu Nuclear Blast a s novým bubeníkem Iver Sandøyem, který se ukazuje ve skladbě Homebound i jako skvělý vokalista. Od předchozích dvou alb je Utgard temnější a basovější, zvuková produkce působí masivněji a sebevědoměji. Prvních pět písní má téměř hitový potenciál, což je podpořeno i výrazně kratší stopáží skladeb kolem pěti minut – Ve srovnání s minulými deskami jde o poloviční délku. Poslech tak příjemně utíká a máte chuť poslouchat album znovu od začátku. Je to další potvrzení toho, že Enslaved se zarytě nedrží ve vyjetých kolejích, ale i po 30ti letech existence se chtějí zlepšovat a posouvat svou hudbu dál.
Skladby jsou harmonicky dokonalé i v klidnějších polohách neztrácí na důrazu, v rychlejších zase na technické vytříbenosti. Samply s klávesami hrají hodně různorodé motivy a citlivě vytváří potřebnou atmosféru. Sekaná rytmika a posunuté tempo v hitovce Homebound vyzařuje zvláštní energii a dělají z ní jeden z vrcholů alba. Každá skladba je jedinečná a má unikátní motiv a náladu. Naprosto mimo dosavadní tvorbu jde začátek skladby Urjotun s elektro motivem a přímočarým rytmem, který Enslaved rozvinou do podoby epické hymny a potvrzují své umění spojovat zdánlivě neslučitelné dohromady.
Enslaved jsou ve skvělé formě a dál hrdě třímají pochodeň severského progresivního metalu. Pohleďte za zrcadlo a zažijte svět Utgard!
- Heimdal (2023)
- 80 %
- Spotify
Juraj: Kde brát a nekrást, na to se více než kohokoli jiného můžeme zeptat veteránů Enslaved. Po 30 letech úspěšné kariéry vydávají své šestnácté dlouhohrající album a to jsou čísla, před kterými musím smeknout. Respekt je namístě i proto, že v jejich diskografii nenajdete špatné nebo slabé album.
Tradiční vikingské téma zůstává v tvorbě Enslaved plně přítomné i po tolika letech. Deska je nazvaná podle Heimdala, severského boha, syna Ódina, který má za úkol hlídat sídlo bohů Ásgard. A stejně jako Heimdal nenechal nikoho jen tak vejít, nenechává ani nám nic zadarmo. Protože vnímám každou skladbu jako samostatný celek, budu se věnovat každé zvlášť.
Úvodní Behind the Mirror se i po několika posleších zdá neproniknutelnou a vzdoruje pohledu skrze ní jako zrcadlo uvedené v samotném názvu skladby. Úvodní dunění lesních rohů předchází riffu podobnému z období Below the Lights, ale v mezihrách se trochu utápí v samplech, progovém zvuku a nevýrazné melodice.
Následující Congelia je už z jiného těsta a od prvních vteřin zaujme skvělým starosvětsky black metalovým riffem. Jelikož se bavíme o Enslaved, nezůstane u jednoduché hoblovačky a postupně se na kytary nabalují psychedelické samply a další rytmické a melodické linky a vytváří působí celek. Výpravná a sofistikovaná kompozice se mi zarývá pod kůži.
Epické kytarové melodie uvádějí další skladbu Forest Dweller. Tklivé samply a akustické kytary příjemně souzní a vyvolávají vzpomínky na starší alba. Melodické vokály příjemně dokreslují a nestrhávaji příliš pozornost. Poté se skladba zlomí do rázného riffu s prog klávesami a přijde spád i potřebný drajv.
Začátek Kingdom zní hodně moderně a progresivně. Možná až netypicky na dosavadní tvorbu Enslaved. Poté se zlomí do přímočaré metalové podoby jakou už znám z Utgard. Melodické vyhrávky jsou ovšem hodně upozaděné a bez plného soustředění působí při poslechu zbytek podkladu fádně.
Eternal Sea zaujme rozvážným začátkem a jeho hravou gradací, která nakonec vyústí v pochodové tempo, heavy riff a pěkné melodické zpěvy. Trochu mi vadí produkce, která jde směrem k modernímu metalu a k Enslaved mi nepasuje. Ve druhé polovině skladby se spolu se sborovým refrénem Enslaved vrací k poloze jakou u nich znám a mám rád.
Caravan to the Outer Worlds se již objevila na stejnojmenném EP z roku 2021. Po halucinogenním začátku se skladba rozjede v drtivém tlaku a Norové tu ukazují svou instrumentální vyzrálost a více poloh vlastní tvorby. Zní to jako epická jízda noční oblohou nad fjordy.
Závěrečná kompozice Heimdal dala jméno celému albu. Mohutný úvod zpočátku jako by nikam nesměřoval a proplétají se jim dramaticky znějící samply a poněkud přepáleně znějící kytarové sólo. Následně se vše zlomí utichne a skladba pokračuje v rychlejším tempu, které však zachraňuje pěkná vokální pasáž. Nicméně od titulní skladby bych očekával více.
Heimdal je aktuální tváří Enslaved, která sice působí zpočátku nečitelně a odtažitě, v porovnání s předchozím albem Utgard ale skrývá mnoho krásných momentů, proto se k nému budu rád vracet.
Místo závěru
Pokud se o kapele chcete dozvědet víc, není zřejmě lepší pramen než dvanáctidílný dokument norské TV Haugaland. Poznáte v něm Grutleho rodiče a dovíte se třeba to, že inspirace divokou přírodou je možná už trochu klišé, ale když vyrůstáte v Norsku, nemůžete krajinu okolo nemilovat.