Vystoupení ze stínu black metalu (Trelldom – ...by the Shadows...)

Album “...by the Shadows...” nedělí od posledního Til minne… jen sedmnáct let, ale také obrovský žánrový posun. Zatímco v roce 2007 hráli Trelldom dnešním pohledem nijak zvlášť nevybočující black metal, v roce 2024 jakoby šlo o zcela jinou kapelu. Kapelu, která černěkovovou brusku vystřídala za mnohem osobitější avantardní black ovlivněný noise rockem a jazzem. A podařilo se jí to natolik suverénně, že sklidila takřka jednoznačně pozitivní reakce a opěvují ji i kapely jako třeba Aluk Todolo.
O “...by the Shadows...” by se samozřejmě dalo klišovitě říct, že jde o volně plynoucí, jazzem ovlivněné album překvapující každým dalším momentem. Gaahl a spol. toho na sebe skutečně vrství poměrně dost, jedno tempo střídá druhé, přitom se ale stále je čeho držet. Jsou tu vyloženě virtuózní pasáže, nikdy ale nepřejdou do onanií, jsou tu vyloženě atmosferické části, deska ale nikdy neuletí do sáhodlouhých přeefektovaných pasáží, naopak stále drží nějaký tlak. Buď cválá dopředu v blackovém či rockovém tempu a nebo lehce týrá disharmoničností.
Výrazné je přispění Kjetila Møstera a jeho saxofonu a klarinetu. Desku těmito nástroji nijak nezjemňuje, naopak je to právě saxofon, který leckdy nejvíc tahá za uši. Deska ale nesklouzává do vyložené kakofonie, vše se pořád drží pevně daných mezí poslouchatelnosti.
I přese vší avantgardnost, nádech improvizace a kontrast s předchozí tvorbou, je “...by the Shadows...” dobře stravitelné, zároveň ale i autorské album, které se sice odkazuje k různým žánrům a obdobím, samo ale do žádného z těchto žánrů a časů úplně nezapadá. Působí v dobrém slova smyslu dojmem bezčasí, je prostorem, kde se potkává všemožný metal, rock a jazz, zároveň tu ale vzniká i něco nového, co tak úplně snadno nejde popsat. A to je na každé dobré desce, včetně této, to nejcennější.