Prodírání příliš hlubokým lesem (Woods of Desolation – The Falling Tide)
Australský one man project Wood of Desolation přichází po osmi letech tvůrčího klidu s novým albem The Falling Tide. Jedná se v pořadí o čtvrté dlouhohrající album, které od roku 2005 multiinstrumentalista pseudonymem D. vydává. Bicí a klávesy na tomto albu nahrál jako host ukrajinský muzikant Vlad, jehož můžete znát z kapely Drudkh. Mix a mastering alba dokonce probíhal v ukrajinském studiu Viter, kde Drudkh nahrávají, pohanskou melancholii podobnou jejich slavnějším kolegům u WOD ale nenajdete.
Na ploše 36 minut se Woods of Desolation prezentuje kombinací atmosférického black metalu s výrazným vlivem shoegaze a postrocku. Posmutnělou náladu projekt vplétá do rychlopalných rytmů, celková produkce ale působí velmi uhlazeně a dává vyniknout nahalovaným kytarám a utrápenému sípavému vokálu. Ten mi evokuje hlasovou performanci podobnou švédského sebevražedného oddílu Lifelover. Narozdíl od švédských sebetrýznitelů tato nahrávka nepůsobí psychopatickým dojmem, ale spíše přemýšlivě a zdravě posmutněle.
K jeho škodě se napříč celým albem v kompozici jednotlivých skladeb opakují stejné šablony. Neustále se střídá sypačkový blackmetalový motiv s našláplým shoegaze riffem a emotivním brnkáním. U třetí skladby už mám proto pocit, že jsem přešel bludný kořen a točím se v kruhu. Přitom větší odvaha opustit zavedený model skládání by nahrávku oživila a pozvedla na další úroveň.
Je škoda, že Woods of Desolation nenašli odvahu, postavit některé shoegaze riffy samostatně a oddělit je od black metalových chumelenic. Mistři v takovém počínání byli třeba Amesoeurs, WOD jsou ale ještě pořád hodně black metaloví a konzervativní ve srovnání s těmito avantgardními Francouzi.
The Falling Tide není rozhodně špatná deska a pro žánrově naladěné fanoušky postblackové melancholie bude příjemným kouskem do sbírky. Pro ostatní však v záplavě podobných desek nejspíš zapadne.